Filtruj

„Jaký Armstrong, taková předkapela,“ glosoval Přemysl Rut při vzpomínce na Suchého se Šlitrem, kteří uvedli v pětašedesátém Armstronga, a svým sólem tak zahájil večírek Filtru... Řekněme rovnou, že tenhle večer nebyl tak úplně normální, ačkoli většina diváků to nemohla úplně tušit: Petr slavil ten den pět let od svatby s Hammou a vše tomu tak nějak uzpůsobil: od pozvání Přemysla (který tehdy hudl; tentokrát i s Markétou Potužákovou) přes Šimáčka (kterého si s ním Petr po pěti letech bez jediné zkoušky zazpíval) po retro v podobě začlenění celého tehdejšího svatebního setu do dnešního playlistu Filtru, to vše za doprovodu svatebních koláčků, kterými si Filtr nakláněl publikum... Ale krom žertovného špičkování mezi staromanželi už jsme dali běžnému publiku se svými oslavami pokoj. Nutno říci, že v plánu bylo, že by se Přemysl přidal do písní, které s námi zkoušel na Desetiboj (Free a Skizofrenie), ale padlo to, protože jsme nikdo vůbec neměli čas.

Retro

Onen svatební set nám docela prospěl dramaturgicky: koncert jsme zahájili čtyřmi novějšími písničkami zahranými v duu (včetně konečně dobře zahraného Ničí mě). Následovalo ono pětileté retro – v prvních čtyřech písních hrál Michal a/nebo Zuzka, Zamilovaná byla s Michalem premiérová. Zbylé svatební songy byly opět v dvojici – to jsme nikterak neplánovali, tak to prostě vyšlo.

V svatebním setu jsme si dovolili jedinou změnu: docela už obehraný Berlín (ve kterém bychom navíc významně postrádali Petra Filipa, jenž tentokrát nemohl) jsme symbolicky nahradili úplnou novinkou, Warschauer Straβe, kterou Petr napsal (sic!) v Berlíně (sic!) pro Hammu – čili ta změna vůbec nevadila.

Tři přídavky pro publikum

Po písničkách z minula pak o to lépe zapůsobily čtyři nové a společné písně (Žena a chlap, Rennes, Samosebou a Skizofrenie – poslední dvě v premiéře s Michalem), které jsme vystřihli na závěr – a skoro se není čemu divit, že jsme zahráli i přídavek (Až, které jsme si ale komicky pomohli vykřičet sami) a druhý přídavek (Prokop Diviš), naprosto nečekaně jsme ale byli přinuceni k přídavku třetímu, nikterak nazkoušenému, kterým bylo pěkně zkopané (ovšem s grácií a humorem zmrvené) Ticho na hlas.

Byli jsme všichni velice spokojeni: lidí bylo plno a „šli s“, nic jsme nezmrvili, retro netrčelo a nové písně a aranže se povedly a navíc jich bylo víc než dost: dobrá půlka byla už zahraná jinak než v dvojici.