Filtruj

Náš otvírák nové sezóny v Rybě naruby (od nynějška naše stálá scéna, kde nás uvidíte pravidelně) se výnimočně povedl. Nejenže nakonec bylo příjemně zaplněno, ačkoli za rohem na Jiřáku duněla Mňága a lidověl Čechomor, a ačkoli jsme neměli spolukapelu a táhli večer sami. Na poslední chvíli jsme ale přilákali našeho nového „stálého“ (doufejme) spoluhosta Petra Filipa (už jen tím jménem se k nám hodí...), se kterým jsme zahráli jeho tři kousky z Desetiboje. Z tohoto koncertu jsme ale hráli jen pět písní, zbytek byl úplně jiný – snažíme se setlisty pro pravidelné diváky výrazně měnit.

Publikum docela rychle přistoupilo na naši tradiční hru „okecávání a chyb“ a celkového nevážna, kde hudba je až na druhém místě. Podpořilo nás mocně a bavilo se snad neméně (a my s ním ovšem) – například při stálém vykřikování „Petr Filip!“.

Hráli jsme jen tři staré fláky (raritně Tragéda a Raňajky, tradičně Nápoje bez pěny), jinak samé postbordeauxské písně (speciálně jsme zahájili nezvyklou trojvypalovačkou Free, Prokop Diviš a Na dece u lesa), mezi nimi po dlouhé době Berlín a nově odlehčené Babí léto II. (konečně jsme vyřešili nedobrý finiš – Fíla zkrátka zjednodušil akordy... a publikum bylo hnedle bouřlivější, dokonce nám skočilo na „zpomalený gramofon“).

Novinkou (pro naše publikum) byl Zásah v levoboku a zcela premiérové Až (s celkem legračním úvodem o nezaviněném rasismu v textu, kdy jsme hledali cokoli, co by se rýmovalo na -om...). Velmi filtrovské bylo provedení Za dveřmi pes – asi tři minuty jsme dramaticky (Fíla jako kolovrátek hrál úvodní sólo) a marně začínali (a docela vtipně – jen do vstupní slabiky „Na“), až jsme to uťali, nechali si zatleskat a začali znovu a vystřihli ji uceleně.

Petr Filip si přivezl svoje kombo a silnější kytaru, takže Dobrej song byl ukrutný(-ej), Skizofrenie bylo poctivé blues a Jsem sám mnohem víc do reggae.

Tomáš Kout v publiku nejvíc ze všech musel ocenit (a také ocenil veřejně předanou kolou s rumem) lehce jen pro nás úvod k finální Jsem sám (s podtitulem Podzim '96), navíc bylo 16. září, patnáct let po tom roce 1996, kdy nám bylo sedmnáct a byli jsme sami (a spolu pili). Udělali jsme drobný průzkum a seznali, že většina přítomných žen v sedmnácti sama nebyla, u mužů to bylo naopak... Jsem sám také byla cíleně šestnáctá písnička... Ale jak jsme řekli v úvodu, kdyby bylo 31. října, hráli bychom písní jednatřicet...

Po tentokrát dvou písních coby přídavcích si publikum vybučelo ještě jeden. I pomstili jsme se Zuzce Macákové v třetí řadě, kterou jsme spontánně vytáhli k mikrofónu a s velikou ctí a na první dobrou odehráli Zamilovanou... Čest její práci!

Příště tu hrajeme 2. prosince.