Filtruj

Rok a půl jsme neuspořádali vlastní koncert a hráli jen na pozvání. Je zatím únava v produkce, jež neměla moc smysl, když nechodili lidi, a tak jsme si raději pracovali doma na repertoiru. Jenže na podzim chceme uspořádat velkoncert k našim patnáctinám a řekli jsme si, že by to chtělo takovou komornější lakmusovou "živou zkoušku". Neb nám je jasné, že už děláme jiné písničky, řekněme závažnější, ale chtěli jsme vědět, co na to naše publikum.

Po několikaměsíčním hledání jsme pro ten účel našli nový prostor v Jammclubu na Hradčanské, který jsme si rovnou dosti oblíbili a naši drazí diváci podle všeho také.

Premča za premčou

Pro ty, kdo nás delší dobu neviděli, byly dvě třetiny setlistu nové, ale i stálice našeho kotle dostaly k ochutnání hned čtyři premiérové kusy. Začali jsme klasicky sérií oldfiltrových vypalovaček (na čtvrté pozici nezvykle Punk), pak jsme ale švenknuli k novému pojetí a už u něj zůstali. Vydatně nám pomáhali Petr Filip (jehož účast byla ostatně už i během koncertu nejistá, vzhledem k jeho potomkyni na spadnutí, ale nakonec to vydržela... – nastávajícím rodičům jsme společně zahráli pekelně dlouho nehrané Šestinedělí) a náš nový a vlastně vůbec první basák Honza Hodek. Nový je pro vás, my už s ním ale pilně zkoušíme čtyři měsíce a jsme báječně zaintegrovaní. Pro zakládající duo bylo doslova potěšlivé slyšet Petra F a Honzu pohromadě ve flácích Renneská třída, Samosebou, Bordeaux, Poslední i v Dobrým songu, který jsme hráli jako přídavek jen pro drahého kamaráda Inguse zesplzně.

Honza měl těžce navrčíno, takže s námi basoval i v Zdánlivě bezdůvodně, Lásce vesmírné (kde si po letech odpočinul Filip v pradávném basovém “sólu”) a premiérových Roman a Žaluzie II. Premiéry ještě doplnila úplně nedávná Nádražka a naopak velmi stará, ale až taky úplně nedávno dotažená Za ňákej čas (to někdo vyhodí), jež s sebou nese dojemnou rodinnou historku – je to totiž dětská písnička Jonáše (Jediného?) Novotného, kterou Petr (Jediný) odposlechl a dotáhl do konce. Pěkné společné dílko a tantiémy ať se Jonášovi valí do prasátka!

Sukces?

Popravdě řečeno to celé byl skutečně sukces, lidé nelíčeně hulákali, ačkoli písně to byly skutečně neveselé – nejspíš z nás vycítili zaujetí a náboj a možná si i mysleli, že jsme je dobře zahráli; my vevnitř naopak víme, že Filip se nesoustředil a konil, co šlo, ale přeci jen nenápadně, Petr se k němu přidal v různých drobných textovýpadcích, ve dvou třetinách pak krátce přišel o hlas (následek prořvaného koncertu Paula McCartneyho o dva dny dříve) a zbytek fixloval v improvizovaných nižších tóninách. Nic zkrátka nebylo úplně očividné, ale cédéčko by z tohoto být nemohlo ani smykem.

Jako přídavek jsme si nemohli odpustit cover Tata Bojs Ach, lásko, ach vrať se mi, ách!, tedy song začínající "Potkal jsem ji na zastávce autobusu 131", čili přesně místo, kde je Jammclub. Nápad nás napad' úplně na poslední chvíli, takže náš výkon byl podobně příšerný jako Tatáčů, až na to, že jim tehdá bylo tak o šedesát let míň než nám teď, kdy bychom měli být zkušení muzikantí. Leč nejsme a my z toho udělali skvostnou parodii: Filip hrál na Honzovu basu, Petr si půjčil od Petra Filipa elektrogitár a matlal tři akordy. Byla to prča, nic víc.

Vyrovnali jsme to zmíněným již Dobrým songem, po něm nás přinutili ještě k Hele, a pak se ještě náš dobrý kamarád Viktor nenechal odbýt a přinutil nás hrát z fleku jeho oblíbeného Tragéda, tedy věc, kterou jsme léta nehráli. Také to byla hustá improška, ale nějak jsme to dali. A pak jsme utekli...