Filtruj

Hradecký Festival evropských regionů a jeho open air program má takovou zvláštnost. Lidé fluktuují ze scény na scénu a moc se neohřejou. Je to zcela v pořádku, ale „umělec“ musí být na tuhle situaci připraven. My jsme na to zvyklí a nic už nás nemůže rozházet tak jako památný úprk kompletního publika v roce 2006 během první písně. Přesto je to oříšek, který je nelehké rozlousknout.

Dnes jsme v Hradci hráli popáté jako Filtr, znovu ve starém dobrém atriu Radnice. Známé prostředí nás patrně ukolébalo k sladkému zapomnění, a tak se první půlhodina nesla ve znamení průběžného a nekončícího odchodů diváků a my se zuby nehty drželi, abychom nepropadli panice. Nebyl důvod – je to tu normální, přesto bylo v takové situaci přetěžké hrát dál, víc a líp.

Po dlouhé době v domácím prostředí Ryby naruby jsme ale také zjevně zapomněli na podstatný fakt: ti lidé nás neznali. Náš setlist byl na první pohled v pořádku, ale v konfrontaci s realitou cizinců ani trochu. Písničky jedna lepší než druhá a všechny bez výjimky jsme předvedli perfektně, neboť „venku“ my umíme hrát vpravdě výborně. Ale nejspíš chyběla jakási propedeutika/dramaturgie, uvedení diváků do povědomí o Filtru, o co jde, co jsme zač. Hudba na to nestačila, časem ale pomohly (zcela výjimečně neužvástané) Petrovy průpovídky, a v jednu chvíli se najednou vše obrátilo na naši stranu, jako lusknutím bylo vše skvělé. To už se publikum dovytřídilo do zhruba třicítky parádně pozorných lidí a tak už zůstalo.

Secvak

Moment M nastal u Renneské třídy – dvakrát jsme ji restartovali a už jsme ji chtěli vyhodit, ale Petr si v mžiku řekl, že to bychom kapitulovali. A ono to v tu chvíli secvaklo a „jako duha vytvořilo most mezi námi a diváky“... Ohromný úspěch měl pak Punk, skvěle se chytilo Až, zafungovalo i Samosebou, o kterém jsme pochybovali, jenže v tu chvíli už jsme měli lidi na lopatě. Oba přídavky měly sukces zvící prosince 2004, kdy aplauz málem zbořil Pidívadlo blahé paměti – v Lásce vesmírné hltali lidé každou slabiku, totéž se dá říct dosti nepochopitelně o Ovoci zelenině. Za všechno mohla parta čtyř lidí, kteří se váleli smíchy a podle základního divadelního principu strhli k přátelské pozornosti i zbytek publika. Nám se pak hrálo samo. Nadto jsme prodali po dlouhé době kupu cédéček.

Odliv

První polovina však byla pro nás opravdové peklo – byli jsme pekelně soustředění a dělali jsme vše pro to, abychom lidi dostali na svoji stranu. Filip se snad ani jednou neubrnkl, Petr neužbleptl (obojí – jak víte – vzácný jev), navíc Petr do toho dal „všechno“ fyzicky, řádil po scéně, aby diváky přesvědčil, že za to stojíme, vydal se ze sebe tak, jako bychom pořád byli divadlem (a patrně jím pořád tak nějak jsme). Je to poprvé, co si na koncertě uhnal puchýře – jeho nové boty proti přemíře pohybu silně zaprotestovaly...

Jediná věc, která se ani trochu nepovedla, bylo ve skutečnosti jen čiré nedorozumění. Petr si pochopitelně vzal jako téma svých průpovídek ubývající diváctvo a Filtr jako viníka a dost se mu dařilo z toho těžit. Odliv diváctva však jeho verbální ekvilibristiku opanoval přespříliš a jeden divák si nakonec jednu poznámku vztáhl mylně na sebe tak, že Petr do něj kéruje – nebylo tomu tak ani trochu (ona – navíc posmutnělá – věta byla: „ach jo, další, které jsme znechutili...“), což zejména zde v naší pravdomluvné kronice netřeba nikterak přibarvovati. Dotyčný urazil se ukrutně a Petrovi je to moc líto, kór když si to prostě jen špatně vyložil. Ale na to měl právo. Inu, byla to bota. Blbá bota.