Filtruj

Ta naše existence je taková rozfázovaná. O „čemsi“ jsme hovořili už v roce 1996, opravdu jsme začali něco dělat v roce 2001, ale až v roce 2004 jsme s tím vylezli před lidi. Tehdy jsme ani ještě nebyli Filtr, ale Petarda, sami jsme hrát nemohli, protože nebylo co, a tak jsme se přifařili k rodnému divadelnímu spolku Krvik Totr, který jsme ředili našimi písněmi. To první show bylo v dubnu, ale my desetiletí oslavili až nyní. Ruku na srdce – byl to spíše marketingový tah, jak přilákat diváky. A oni přišli! Všech pětadvacet!

Hráli jsme vlastně už v tradičním triu Petr-Filip-Michal, protože náš milovaný kytarista Petr Filip bohužel zas nemohl. Zkoušeli jsme ale pilně i s ním, aby si nemyslel, že ho nemáme rádi. A jednou to určitě vyjde. Každopádně jsme už nechtěli hrát těch pár písní, které máme jen s Michalem, a tak jsem zařadili i ty, které jsme si šetřili právě na Petra F. Řeč je tedy hlavně o Jsem sám, kterou jsme dlouho nenasadili, a Dobrým songu, který jsme zahráli jako přídavek a v soft aranži (kterou pak otočíme na hard, až se Petr F navrátí [lide navrátí]), vymysleli jsme sem i „živý fade-out“.

Chtěli jsme si užít pořádný setlist, tak jsme neměli spolukapelu a odehráli nejspíš nejdelší náš koncert (s výjimkou Desetiboje). Měli jsme 22 fláků, kde byly pěkně poměrně zastoupeny staré, střední, nové i premiérové. Neodpustili jsme si zahrát vůbec první „setlist“, tedy dnes zcela Ticho na hlas a PET, za stařenek jsme ještě dali Raňajky. Kraj Smetany a Martinů a Tragéda už nepovažujeme za tak moc staré, nějak nám znovu ožily. Z doby střední zazněly klasické hity jako Nápoje bez pěny či Láska vesmírná, nu a z nedávné tvorby zazněly hitovky (Všechno je, jak má být), ploužáky (Zásah v levoboku), sranďárny (Kamarád) i standardky (Zdymadła). Publikum nám vyčetlo moc pomalých u sebe, a mělo pravdu – chyba dramaturgie.

Ukrajovat lze vždy

Poměrně se vydařily dvě premiéry: Hele je píseň, kterou jsme dali do kupy na nedávném soustředění na Michalově chatě v Krkonoších, měli jsme ji za pár hodin hotovou, Michal je dokonce spoluautorem, i když by se určitě kroutil. Nu a na samotný závěr jsme riskli druhou novinku, píseň Celá. První tedy dopadla lépe než druhá, ale ostuda nebyla nic.

A stydět se nemusíme ani za vedení celého večera, zbytečných řečí bylo pomálu, ač stále je co ukrajovat, hudba plynula podle všeho doslova plynule, bez ohledu na to, že chyb bylo strašlivě moc, málokteré však byly slyšitelné ctěným publikem. To jen my jsme věděli, jak to všichni tři svorně vořem.

Večírek se však vyvedl na výtečnou, on už večírkově začínal: než kapela spustila, pouštěli jsme publiku naše raritní demáče ze zkoušení, takže ti, kdož zavítali, slyšeli jako vůbec první krom nás nikdy nedokončenou píseň Zlíchov, o které často říkáme, že je to náš první opus (či pokus).