Filtruj

Všechno špatné je k něčemu dobré, třeba datum. Třináctého pátek jsme se vrátili na rybí pódium, a půlroční abstinence byla na nás znát, zcela pozitivně. Byli jsme natěšení, inovativní, vcelku bezstarostní, a hlavně nazkoušení. A poprvé jsme se představili v podobě „band“.

Datum se projevilo pro nás jen dílčím způsobem – několikrát nás pozlobila technika (dobře rozjetý koncert jsme museli na pár minut přerušit a začínali pak de facto nanovo), písničku jsme zkopali jen jednu – tedy Petr: dva řádky před koncem Zásahu se ztratil, chvíli jsme po našom hledali, jak to vyřešit, až jsme toho pěkně dramaticky nechali („Tato píseň se ztrácí, přestává být výrazná.“). Poprvé jsme také zažili technický výpadek (nic to nemělo s námi), na dlouhých pět deset minut jsme nemohli hrát (zachraňoval to Petr nezvykle povedeným průvodním slovem) a pak jsme museli nahazovat řemen znovu.

Hůř bylo plzeňskému SADu po nás, kterému na poslední chvíli odpadl Ingus a jeho party si rozdělili zbylí Honza Koudelka, Mr. Dan a Z de SAD. Očima znalců – mimořádně se jim zdařilo (i přesto, že místní kocour v jisté chvíli nepozorovaně skočil na mixpult a Zykýho vypnul). Bohužel jsme přetáhli, a tak jsme nedali společně Dobrej song. Zahudli jsme ale jejich tišší Eskymácké reggae. Vynikající na celé věci bylo, že jsme se na ničem ani slůvkem nedohodli. My prostě počítali s Eskymem a oni s Dobráčem...

Filtroband

Náš set byl plný novinek s významně velkým N. Nám osobně je milé, že nejstarší písnička byla z roku 2009 (s výjimkou Diskotéky, *2007), převážně jsme hráli letošní věci. Úplnou premiéru měl náš potenciální hit Samosebou. Petr Filip hrál poprvé v Berlínu (který jsme navíc vyšperkovali vokálními fórečky). A křest ohněm prodělal Michal Froněk (jinak též teplické Spolčení hlupců) na bicí. Nejdřív jsme zažertovali, když jsme ho velkolepě uvedli na jeviště, aby zahrál v Samosebou (dohromady 20 údeříčků), ale naplno to rozjel v Renneské třídě. Náš největší popík měl hned při druhém uvedení velkoaranži, písnička se totiž natolik líbila Petru Filipovi, že se do ní na poslední zkoušce doslova nacpal (a o další kus nám ji pozvednul). Ve čtyřech jsme hráli i Jsem sám – to bylo dosti uspokojivě symbolické, protože právě pro tuhle píseň jsme před dvěma lety chtěli Michala do výročního Desetiboje – dokonáno jest. Finiš patřil Diskotéce v triu (Petr-Filip-Michal). Ta nám ještě drhne, ale to se podddá.

Pro SAD jsme si připravili jednu kulišárnu – Petr sehnal elpíčko Hrají a zpívají Plzeňácí, které SADu slavnostně předal, naše čtyřka jim pak zahrála hitovku téhle desky, Ztratila jsem kajdu, kterou Filtr upravil do půlminutové punkové verze (asi největší aplaus, inu předělávka) – byla to taková veselá jednorázovka, kterou jsme nacvičili za pár minut. Kajdu jsme divákům cpali v dramaticky opakovaném originále před vystoupením i o přestávce... A co se diváků týče, ano, tentokrát jsme zažili tu vzácnost, že bylo úplně narváno! To se pak jinak hraje!

A na závěr citát jednoho diváka: „Jak se tak rozrůstáte, tak si říkám: zase podobnej typ. Kde to berou? To je záměr? Kdo bude asi další? Bude taky takovej...?“ A my dodáváme: hodnej...