Filtruj

Co vlastně říci: několik měsíců jsme velice aktivně připravovali organizačně i hudebně večírek oslavující našich deset let ve Filtru. Pak to přišlo, přišli i všichni naši hudební hosté, kteří parádně zahráli to, co jsme jim naordinovali, přišli dokonce diváci, ač to vypadalo na přečíslení (Kaštanový sál byl nečekaně plně plný, přes 50 hlav), a i když jsme zahráli nejdelší set Filtru „ever“, navíc přepažený přestávkou, nevypadalo to, že by se někdo nudil, a zdá se, že se nám skoro všechno povedlo na výbornou. Dlouhé měsíce příprav se tentokrát (dosti nečekaně, neb míváme smůlu) pozitivně projevily na všech složkách tohoto večera, který vlastně hrozně rychle utekl, nijak zvlášť nevázl, je pryč a člověku je skoro líto, že už nebudeme trávit každý druhý den s načimi opravdu milými hosty.

Děkujeme desetkrát Ivanovi Švýcarskému, Pierrette Biň Tomanové, Hammě, Petru Filipovi, Filipu Kutišovi, Járovi Hasoňovi a Přemyslu Rutovi za hudební výkony a výkyvy naší usedlé tvorby. Geniální bylo, že se prakticky nikdo z našeho „Filtr Bandu“ s nikým neznal, takže nejenže došlo na skorocimrmanovské představování každého s každým pořád dokola, ale třeba finální Skizofrenii, kde každý hostovací nástroj hraje, jsme poprvé uslyšeli naživo až na zvukovce...

Hammě děkujeme mockráte za luxusní dětský koutek, který vytvořil v backstagi lukrativní kapelovou a výjimečně okamžikovou atmosféru – děti tu byly sice „jen“ čtyři, ale rodinných příslušníků desítky hostů bylo tolik, že to prostě byl učiněný Woodstock, nehledě na asi deset štrůdlů, které Hamma účinkujícím a přátelům upekla. Přispěl i Tomáš Kout, který coby kmotr daroval Filtru průvodní slovo a nečekaný dort, během koncertu navíc doplňoval tekutiny (tedy nejen sobě, i Filtru).

A poděkování patří Karlu Kočnerovi za natočení na kameru a Mirkovi Tomanovi za kamery zapůjčení a Romanovi od Ivana za natočení zvuku a Danielu Koumákovi Srbovi za fotky – a zvukařovi Lukášovi, že to s námi zvládl! Doufáme, že ze záznamů se něco pro vás vytvoří. Už jen proto, že barem pak znělo repetetivní „Chci cédéčko!“...

Nekriticky se pochvalme za dobře přijatou dramaturgii večera: otvírák, pak staré písně (většinu z nich jsme hráli naposledy, některé jsme „raritně“ remakovali, jako A já jsem! a Ticho na hlas) a po přestávce „nové“, tedy pobordeauxské písně, přičemž hosté se projevili pořádně právě až v druhé půlce. Kriticky je nicméně asi dobré říci, že Petr nevyzpíval nejhlubší písně (von byl totiž nastydlej!) a jeho promluvy byly dle neblahého zvyku delší a delší, ale to se snad časem změní, pokud třeba Fíla nebude sedět jak pecka a bude hrát. Ale ruku na srdce: kdo byl v deseti letech dokonalý. Na druhou stranu se Petrovi dobře dařila manipulace s davem, došlo dokonce na spontánní rozezpívání davu, tedy rozhučení.

Perlička na závěr: nejvěrnější z našich „roadies“, Lenka Marysko a David Kovačevič, stihli jen první půlku, anžto náležitě načati Filtrem odspěchali do porodnice, kde se jim po půlnoci narodil Matyáš... Písničku Šestinedělí tedy už nestihli, ale věnovali jsme jim ji a oni už šestinedělko beztak sami prožívají...